V roce 473 se na anuradhapurský trůn násilím dostal princ Kasyapa. Svého nevlastního otce, Sigiriya, 13kkrále Dhatusena, dal zaživa zazdít a právoplatného následníka trůnu, prince Maggallanu, donutil uprchnout do Indie. V obavách z Maggallanovy odplaty pak začal Kasyapa budovat nedobytnou pevnost na vrcholu skály zvané Sigiriya. Když však k invazi z Indie v roce 491 skutečně došlo, nevydržel Kasyapa čekat v bezpečí své pevnosti, osedlal slona a vypravil se do boje. Uvázl však se svým vojskem v bažinách a byl poražen. Na Sigiriyi se vrátil pouze zemřít. Postavil se tehdy na okraj skály, udsekl si hlavu a svrhl ji proti nepřátelům. Meč potom ještě údajně vrátil do pochvy... Znovu objevena byla Sigiriya až za anglické nadvlády a dnes patří k nejvýznamějším archeologickým památkám Srí Lanky.

Sobota 27.2.1999
Odpoledne opouštíme hotel a jedeme vstříc dalšímu důležitému bodu naší trasy - Sigiriyi. Po výstup na Sigiriyiněkolika kilometrech se před námi konečně objevila majestátně vyhlížející skála, tyčící se 200 metrů nad okolní krajinu. Podél vodního příkopu jsme přijeli až ke hlavnímu vchodu. Tady vytahujeme naše okružní vstupenky z Anuradhapury - konečně se zase hodí.
Královskou zahradou míříme po upraveném chodníku k úpatí skály. Všude je plno místních - dneska mají svátek úplňku, takže budeme rádi, když se na vrchol vůbec protlačíme.
Výstup začíná na betonových schodech, po kterých překonáváme asi první čtvrtinu výstupu. Následuje první vysuté železné schodiště a za ním kontrola vstupenek. Tady je koncentrace lidí obzvláště vysoká, protože tu začíná úzké točité schodiště, které jsme nejdříve považovali za další část výstupu. Když jsme se asi za 20 minut konečně protlačili až nahoru, zjistili jsme, že tohle schodiště 1500 let staré freskyvede "pouze" do jakéhosi skalního výklenku. Uvozovky jsou na místě, protože tady jsou k vidění 1500 let staré skalní fresky jedinečné jednak tím, že nejsou náboženského charakteru a jednak tím, že jsou skutečně nádherně malované. Je to série maleb, zachycující polooděné ženy, bohužel z původních více než pětiset fresek se zachovalo pouze 22. Navíc byly některé malby v roce 1967 poškozeny vandaly.
Po točitém schodišti jsme se vrátili zpět na hlavní trasu a pokračujeme dál podél tzv.Zrcadlové stěny až na Lví plošinu. Tady zhruba ve dvou třetinách výstupu je velká terasa, na které byly objeveny dvě obří kamenné lví tlapy, které tu zbyly z velké sochy lva, v jejímž chřtánu začínala poslední fáze schodiště do pevnosti. Tato plošina dala posléze jméno celé skále. Tady chvíli odpočíváme a prohlížíme si závěrečnou fázi výstupu - další železné vysuté schodiště, které je opět plné lidí.

Lví tlapyPlným schodištěm stoupáme k vrcholu. Tohle je přesně ta výška, kterou nemám rád, takže se výhledem na lví plošinu raději moc nekochám. Konečně jsme nahoře. Vrchol skály je poměrně rozlehlý (1,6ha) a terasovitě uspořádaný, takže tu zase není tak plno, jak jsme se na schodech pohled z vrcholu na královskou zahraduobávali. Jsou tu základy budov, skalní palác a dokonce bazén. Trochu to připomíná izraelskou Massadu. I ze Sigiriye je nádherný výhled po okolí a na přilehlé královské zahrady. Stačí usednout na kamenný trůn a hledět do dálky stejně jako o 1500 let dříve král Kasyapa, když vyhlížel invazní vojska z Indie.
Schodiště je opět přeplněné, takže s návratem nijak nepospícháme. Cestou dolů místy stojíme na místě a řada lidí se vůbec nehýbe. Až za Lví plošinou můžeme konečně sestupovat trochu svižněji. vrchol SigiriyeDole už znova neprocházíme královskou zahradou, ale náš řidič nás čeká na smluveném místě přímo pod skálou, takže rovnou skáčeme do auta a jedeme zpátky do hotelu.
Zbytek soboty mě zastihuje v útlumu. Z večeře nebylo nic a následující noc jsem strávil v horečce a s bolestmi žaludku. Postihuje mě stejná nevolnost jako včera Libora. Jsou to následky změny podnebí a odlišné stravy. Michal je na tom podobně, takže nezbývá než doufat, že ráno bude líp...