Nuwara Eliya (domorodci vyslovují toto jméno jako Nurelia) je nejvýše položeným městem Srí Lanky. Najdeme jej v centru horské oblasti v nadmořské výšce 1900m. Jeho jméno znamená v překladu město světla.
Za anglické nadvlády byla Nuwara Eliya lázeňským městem. Najdeme tu nejen rozsáhlé golfové hřiště, ale i dostihové závodiště a spoustu anglických vilek, které dnes slouží jako přepychové hotýlky. Nad městem se tyčí zaoblený vrcholek Pidurutalagaly (2524m), nejvyšší hory Srí Lanky, okolní nižší svahy pak pokrývají rozsáhlé čajové a rýžové plantáže. Cesta srílanskými horami je vlastně průjezd jednou obrovskou plantáží...
Středa 3.3.1999
Opouštíme Kandy a míříme na jih. Ještě asi 40km jedeme plochou krajinou než se objeví první serpentíny - neklamné znamení, že jsme na úpatí srí lanských hor. Palem pomalu ubývá a okolní příroda vjíždíme do horčím dál méně připomíná tropy. Ve výšce okolo 700m.n.m. se objevují podél cesty první malé keříky čaje. Silnice se klikatí čím dál víc a postupně míjíme i první vodopády. Jsme v horách....
Přestože nadmořská výška narůstá, teplota mi připadá pořád stejná a slunce do nás neúprosně praží. Hlavně, že je na co koukat. Pod námi se totiž otevírá čím dál lepší výhled na údolí s řekou Mahaveli, která tady v horách pramení. Stále projíždíme mezi jednotlivými čajovými plantážemi, na některých právě pracují tamilští sběrači.
Na chvíli zastavujeme u přírodní tůňky, kterou tu vymlela ve skále horská bystřina, ale voda je poměrně ledová, takže nenásledujeme místní "otužilce" a koupel si necháme na jindy. Raději pokračujeme dál až do nadmořské výšky 1500m. Tady stojí čajová továrna Labookelie. U vchodu nás vítá (na Srí Lance již druhá) poměrně půvabná dívčina a pozívá nás do místní čajovny na čajová plantážochutnávku. V čajovně jsme chvíli poseděli nad šálkem dobrého čaje, než pro nás přišla průvodkyně, aby nás provedla továrnou. Exkurze začala v místě, kam sběračky přinášejí čajové lístky v pytlích nebo je přiváží nákladní auto z okolních plantáží. Postupně jsme asi za 20 minut prošli celou budovu a v krátkosti se seznámili s celým procesem úpravy čaje od pražení až továrna Labookeliepo sáčkování a export v dřevěných krabicích. Nakonec nás průvodkyně zavedla, jak je na Srí Lance zvykem, do místní prodejny, kde jsme se mohli za prohlídku továrny odvděčit koupí některého z mnoha druhů čaje. Ani nás nemuseli moc přemlouvat, protože dovézt čaj ze Srí Lanky byla naše morální povinnost. Obzvláště když 80g balení přišlo na 95Rp.

Po čajové exkurzi jsme pokračovali dál do hor. Kousek za továrnou liborův výškoměr ukazuje hodnotu 1600m - jsme tedy na úrovni Sněžky a pořád stoupáme serpentínama vzhůru. Konečně jsme na vrcholu, přejíždíme horizontální zlom a začínáme zase klesat. Výškoměr ukazuje něco přes 2000m - za chvíli budeme ve městě Nuwara Eliya. Samotné město je roztroušené po svazích zdejších hor, centrum města je pak zasazeno do údolí mezi golfové hřiště a dostihovou dráhu. Po moderním Kandy je však Nuwara Eliya dalším více domorodým městem, uprostřed kterého je tržiště s autobusovým nádražím. Nevěřícně zíráme na trosky dostihového závodiště, z něhož si místní udělali normální smeťák. Připadáme si tu jako na planetě opic. Ovšem pro hotel Groswenor, ve kterém strávíme dnešní noc, mám pouze slova uznání. Na podlaze koberce, v pokoji krb a v koupelně vana - jako bychom ani nebyli na Srí Lance...
Po krátkém odpočinku vyrážíme do centra. Při pohledu z okna máme obavu z trochu nižší teploty, ale opak je pravdou. Venku sice není takové horko jako bylo na úpatí hor, ale příjemných 25°C mě nemůže centrum v Nuwara Eliyadonutit obléknout dlouhé kalhoty. V centeru je pár solidních obchodů s elektronikou a dokonce je tu k dostátí pečivo a zákusky. Na tržišti lze koupit i poměrně kvalitní oblečení - teplé svetry, bundy i kalhoty - vše celkem levně. Teplá mikina tu výjde na 300Rp., kvalitní bunda s podšívkou stojí 800Rp. Je vidět, že místní mají ze zimy strach. Michal kupuje za 200Rp. perfektní tričko s vlajkou, já jsem se omezil pouze na koupi pohledů a dva rovnou odesílám do Čech.
chátrající dostihové závodištěPřed návratem do hotelu a před večeří jsme se ještě šli podívat na dostihovou dráhu, jejíž zbytky slouží buď jako smeťák nebo jako kriketové a fotbalové hřiště. Inu, místní asi dostihům nefandí....